Bývalý skalní sklípek

Kraj: Jihočeský 

Okres: Písek

GPS souřadnice: 49.3055128N, 14.1725519E

Sklípek naleznete zde: https://mapy.cz/s/nujodalepu

Není to tak dávno, co jsem vám štěkal o Píseckých horách, když jsem dostal tip, abych prozkoumal i Ameriku. To se ví, nejdříve mi kebule nebrala, co mají Písecké hory s Amerikou společné, ale to jen do chvíle, kdy se člobrdice podívala do mapy a zjistila, že Amerika je část Píseckých hor. Jakmile mi to sdělila, byl jsem na všech čtyřech připraven k výletu. A co jsem na Americe objevil? To se možná budete divit. Uprostřed nádherné bučiny jsem objevil starou cestu, která mne dovedla až ke skalnímu sklípku. A o tom vám štěknu dnes.

Tlapkal jsem hlubokým lesem pod vysokými buky. Do kroku mi pěli ptáčci, občas na mne vykouknul kamarád Puňťa a svými hřejivými paprsky mne pohladil po hřbetě. Les, kterým jsem tlapkal, krásně voněl a já si připadal jako v ráji. V ráji, kde je již jaro, které mám tak moc rád.

Tlapkal jsem zpevněnou cestou a kochal se přírodou. Už dlouho jsem nebyl v místě, kde buk střídá buk a nikde není ani vidu, ani slechu po jiném stromě. Už dlouho jsem netlapkal bučinou, kde bych se brodil po kolena ve spadaném listí. Vlastně už dlouho jsem nebyl v parádním listnatém lese. Až nyní, na Americe.

Tlapky mne nesly hlouběji a hlouběji do lesa. Než jsem se nadál, zmerčil jsem pod vysokými buky spoustu keřů. Keřů, mezi kterými byla sotva znatelná pěšinka. Pěšinka, která sváděla k průzkumu. To se ví, měl jsem co dělat, abych nekopnul do vrtule a nesvištěl s větrem o závod. Pěšinka sice byla lákavá, ale vedla někam, kam sám nesmím. Když chci takové místo prozkoumat, musím tlapkat po boku člobrdice a na místě ji nasměrovat na cestu, kterou chci zkoumat.

Jen co jsem dotlapkal k pěšince, odbočil jsem doprava. Když mne člobrdice následovala, mohl jsem kopnout do vrtule a svištět s větrem o závod. Svištěl jsem ták rychle, až mi ušadla plápolala ve větru. Svištěl jsem ták rychle, že než jsem se nadál, byl jsem za keři a pěšinka vedla mezi mladými stromky. Jen po několika rychlých krocích jsem stál na místě a nestačil valit očadla.

Pěšinka, kterou jsem dosud svištěl, jako mávnutím kouzelného proutku skončila. Najednou, zničehonic, stál jsem v nádherné bučině plné majestátních buků na krásné lesní cestě maskované spadaným listím. Jen kamenná zídka, která cestu ohraničovala, mi prozradila, že tlapkám po cestě.

Pěšinka mne vyvedla v pohádkovém lese, kde mohu svištět s větrem o závod, spokojeně si vrtět chvostem a poslouchat zpěv ptáčků. Byl jsem v lese, kde mohu svištět slalom pod stromy a nemusím se bát, že vyruším místního kámoše. Byl jsem v lese, kde mohu zkoumat okolí po svém a nic mi v tom nebrání.

S radostí a zvědavostí mne vlastní, chopil jsem se příležitosti. Kopnul jsem do vrtule a s větrem v kožíšku svištěl slalom mezi stromy. Co chvilku jsem se vrátil k člobrdici, abych od ní mohl vyrazit na další průzkum. Už ani nevím, kolikrát jsem zasvištěl mezi stromy, abych se k člobrdici vrátil. Už ani nevím, kolik stromů jsem obsvištěl. Co však vidím jako dnes je, jak les zničehonic končí a přímo pode mnou je sráz. Sráz ne moc velký, abych se jej bál, ale zase ne tak malý, aby nebudil respekt. Zkrátka jak to tak bývá, objevil jsem místo, co mi vůbec neštymovalo do okolní přírody. Objevil jsem místo, které jsem musel zdolat stůj co stůj.

Již opatrně, s očadly a famfrňákem v pohotovosti a ušadly na stopkách, tlapkal jsem po hraně srázu. Než jsem se nadál, byl jsem u staré cesty, ze které vedla sotva znatelná pěšinka pod sráz. Tady jsem pořádně zavětřil a co můj famfrňák nenavětřil. V krásně teplém lese ucítil jsem chlad. Žádnou vůni co by mne lákala k průzkumu, ale chlad, který přicházel odněkud a já vůbec netušil odkud.

Za chladem jsem ještě nikdy nesvištěl. Až nyní. Tlapkal jsem obezřetně hned po srázem. Tlapka střídala tlapku, chvost byl v pozoru. Čím více famfrňák větřil chlad, tím pomaleji jsem tlapkal. Čím pomaleji jsem tlapkal, tím jsem byl zvědavější. Čím zvědavější jsem byl, tím jsem byl opatrnější. Čím opatrnější jsem byl, tím jsem byl přikrčenější. Už už jsem se málem plazil, když v tom, najednou, zničehonic, sráz skončil a přímo vedle mne, po mé levé tlapce, byla díra ve srázu.

To vám štěknu kamarádi, ani nevíte, jak jsem se lekl. Díra uprostřed srázu byla takovým překvapením, až jsem nadskočil. Jen co jsem se kolem sebe rozhlédl, musel jsem se smát. Stál jsem před něčím, co mi připomínalo jeskyni. Ale jeskyně to nebyla. Ještě dnes je totiž na místě patrné, že zde bývaly dveře. A ty do jeskyní nebývaly. Až pak mi to doštěklo. Stál jsem před hodně starým sklípkem. Sklípkem, který tu je dobře jedno století. Proč je však sklípek uprostřed hlubokého lesa, kde není ani památky po člobrdech, to je mi záhadou. Místo je to však hezké a já jsem moc rád, že jsem jej objevil. Za teplých letních dní se tu musí parádně odpočívat.

Poděkování

Rád bych poděkoval společnosti Lesy města Písek, která se podílela na vzniku tohoto článku. Více o společnosti a jejích aktivitách se dočtete na internetových stránkách https://lmpisek.cz/.