Lom nad Novým rybníkem


Dnes vás zavedu k bývalému živcovému lomu Nad Novým rybníkem v Píseckých horách.

Tlapkal jsem hlubokým lesem Píseckých hor. Do kroku mi pěli ptáčci, les krásně voněl a co chvilku se na mne z oblohy podíval kamarád Puňťa a ohřál mi kožíšek svými paprsky. Tlapkalo se mi, jedna radost. Vždyť procházet se voňavým lesem krásný jarní den, to je vždy prochajda jak se patří.

Tlapky mne nesly měkoučkou lesní cestou. Co chvilku jsem tlapkal do kopečka, abych o mrňousek dál tlapkal z kopečka. Jednou jsem tlapkal hlubokým lesem plným majestátních stromů, co chvilku jsem tlapkal lesem porostlým mladými pidi stromky. Jen jedno měl les celou cestu společné. Vždy jsem měl po jedné tlapce pořádný kopec a po tlapce druhé pořádný sráz.

Tlapkat po cestě, to se mi moc často nestává. A když už, obvykle bývá cesta dlouhá. To však neplatí v Píseckých horách. Písecké hory mají lesy, ve kterých není cesta dlouhá ani chvilku. A to ani v případě, že musím tlapkat po cestě. Cesty zde nejsou dlouhé a rovné. Cesty v Píseckých horách jsou samá zatáčka. A co se ukrývá za zatáčkou, to dopředu nikdo nikdy neví.

S kebulí plnou myšlenek proč jsou Písecké hory tak jiné než všechny ostatní hory co znám, jsem tlapkal stále kupředu. Než jsem se nadál, přistihl jsem se, že svištím s větrem o závod z pořádného srázu a ještě si spokojeně vrtím chvostem. Svištěl jsem ták rychle, že i kebule vyhlásila pohotovost.

Kam mne tlapky nesly, neměl jsem tušení. Svištěl jsem ze srázu, probíhal kolem pařezů. Famfrňák větřil omamnou vůni, za kterou mi tlapky nesly. A kebule? Ta nevěděla, zda má mít obavy nebo se těšit na místo, kde se tlapky zastaví.

Po několika rychlých krocích, po několika dlouhých skocích a přeskočených pařezech, zastavily mé tlapky na místě, kde jsem byl po kolena v bahýnku. Jen to mlasklo. To vám štěknu kamarádi, to vám byla paráda.  Stál jsem po kolena ve voňavém teploučkém bahýnku, kamarád Puňťa mi vyhříval hřbet a les kolem mne ták krásně voněl. Dokonce i kamarády divočáky jsem navětřil.

Jen co jsem navětřil kamarády divočáky, pořádně jsem se rozhlédl kolem sebe. Kousek ode mne, rostly mladé stromky, ale žádná velká houština to nebyla. Přímo přede mnou byly pařezy obalené bahýnkem. A do bahýnka, kde jsem se právě rochnil, vedlo tolik stop mých kámošů, že než jsem se stihnul pořádně vyláznit, raději jsem svištěl zpátky k člobrdici. Věděl jsem, že stopa kámošů divočáků není nejmladší, ale co kdyby náhodou někde poblíž chrapouňovali? Než kamaráda divočáka probudit, to je lepší zkoumat les z cesty. Obzvlášť nyní.  Když všude v lesích pobíhají roztomilá pyžámková prasátka. A k těm není radno se přibližovat, natožpak je znenadání probudit. To i sebeklidnější divočáčí mamina umí svištět s větrem o závod a má takovou výdrž, že se jí nedá utéct. Ke všemu má obvykle v tandemu kamarádku. Ty dvě když spojí síly, to jsou pak fofry.

Od nedokončené bahenní lázně už jsem se z cesty nevzdálil. Raději jsem tlapkal po boku člobrdice, někdy i kousek před ní. Prohlížel jsem si les z cesty, prohlížel jsem si krmelce, když jsem se zničehonic ocitl pod skálou. Skálou nevysokou, ale ani ne moc nízkou. Dotlapkal jsem do míst, kde jsem poznal, že tu asi býval lom. Lom, který není zakreslen vůbec v žádné mapě, ale jeho pozůstatky si může každý z cesty prohlédnout.

Po krátkém tlapkání po zpevněné cestě jsem brzy odbočil do parádní bučiny. Bučiny, kde buky byly dávno bez listí a začínaly pučet. Byl jsem v bučině, kde se měkoučká lesní cesta maskovala spadaným listím. A že ho tu bylo.

Brodil jsem se spadaným listím, užíval jsem si zpěv ptáčků. Už ani nevím, jak dlouho jsem bučinou tlapkal, když v tom, najednou, zničehonic, stál jsem na rozcestí a přímo přede mnou, za mladými buky a několika málo keři, objevil jsem díru v zemi.

To se ví, nebyla to ledajaká díra. Objevil jsem další lom. Ale tento lom byl úplně jiný, než lom předchozí. Tento lom jsem si mohl prohlédnout jenom z výšky. Do lomu jsem se neodvážil. Vždyť všude, kam očadlo dohlédlo, vidělo jen ohromnou díru a spadané listí. Jen v hloubce hluboké byla jeskyňka. Jeskyňka tak tajemná, že celé mé já chtělo jít na průzkum. Ale dnes jsem výletoval s rozumem, a ten mi průzkum nedovolil.

To vám štěknu kamarádi, za tak krátké toulání potkat tolika lomů. Některé vysoké, které se dají prohlédnout zdola, jiné dlouhé a jen jeden hluboký, který překvapí svou velikostí. I proto mám Písecké hory rád. Jsou plné tajemství a tajemných lomů. Lomů, které tak krásně splynuly s přírodou, že dnes již málokdo pozná, že se zde kdysi dávno těžilo. Snad jen podle laviček podél cesty se dá soudit, kde je skála a kde je bývalý lom. A někdy ani to ne, neboť laviček a odpočinkových míst je tu tolik, že nejen bývalé lomy se dají z míst prohlížet.

 

Poděkování

 

Rád bych poděkoval společnosti Lesy města Písek, která se podílela na vzniku tohoto článku. Více o společnosti a jejích aktivitách se dočtete na internetových stránkách https://lmpisek.cz/.

© 2021 - 2022 Všechna práva vyhrazena.