Srní homole

Kraj: Jihočeský 

Okres: Písek

GPS souřadnice: 49.3061244N, 14.1968014E

Vrchol Srní homole naleznete zde: https://mapy.cz/s/cezegokova

Dnes vás zavedu na vrchol Srní homole, který najdete v hlubokých lesích Píseckých hor. Vrchol to není velký a není z něj parádní výhled do dálky daleké. Zato je to vrchol, kde je spousta kamenných soch, který dělají tento vrchol tím, čím je. Vrchol Srní homole je jediný vrchol, který znám, co je při každé mé návštěvě jiný. Že to není možné? Ale je to možné, kamarádi. Je to tím, že kamenné sochy se tu co chvíli mění, jen pár jich tu zůstává stále stejných. Nutno ovšem dodat, že kdo sochy staví, staví je stále na stejném prostoru a nestaví je hlouběji a hlouběji v lese. A za to má mé velké dík.

Tlapkal jsem hlubokými lesy Píseckých hor. Za chvostem jsem měl chatu v Živci, za chvostem jsem měl malé arboretum. Tlapkal jsem hlubokým lesem lesní cestou a pod fousky si poštěkával, jak je tu krásně. Nikde ani živoly a ten klid. To byla paráda.

Tlapkal jsem hlubokým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Jehličnany doplňovaly stromy listnaté a spousta keřů a květin, že jsem nestačil valit očadla. Nebylo květiny, aby na ní nebyl motýl nebo včelka. Dokonce i čmeldů jsem míjel tolik, že bych je nespočítal. Les žil vlastním krásným životem a já byl rád, že mohu být jeho součástí byť jen na chvíli.

Prohlížel jsem si lesní život, prohlížel jsem si porosty, když mne tlapky zanesly k oplocence, před níž bylo tolik pařezů, že bych je nespočítal. Merčil jsem pařezy, které již dávno neživí strom. Merčil jsem pařezy, které již roky obrůstají mechem a na nichž roste tolik hub, houbiček a chorošů, že je radost na ně pohledět.

Prosvištěl jsem lesem, prosvištěl jsem loukou, prosvištěl jsem kolem další oplocenky a v mžiku jsem byl na rozcestí. Tlapky mne zanesly na rozcestí Sedlo pod Srní homolí, na rozcestí, odkud je to jen co by pro kostičku doběhl na rozhlednu Jarník. Na tu rozhlednu, kterou jsem zdolal již dvakrát. Tu rozhlednu, kterou už se mi potřetí zdolávat nechtělo. Raději jsem kopnul do vrtule a pádil kupředu, s větrem o závod, člobrdice nečlobrdice, pěšinkou přímo za famfrňákem.

Svištěl jsem ták rychle, až mi ušadla vlála na kebuli, svištěl jsem ták rychle, až měl chvost co dělat, aby vyrovnal zatáčky. Svištěl jsem ták rychle, až se mi za tlapami prášilo. Svištěl jsem ták rychle, že jsem byl v mžiku na místě, kde se kopeček změnil v rovinku. Dosvištěl jsem na vrchol Srní homole a nestačil jsem valit očadla. Přímo přede mnou, na celém vrcholku, bylo tolik kamenných soch. Kamenné sochy byly úplně všude. Po mé levé tlapce, přímo přede mnou i po mé pravici. Po mé pravici jsem zmerčil i místo, na které jsem se kdysi dávno neodvážil. Ale dnes, to byla jiná. To jsem musel místo prozkoumat děj se co děj.

Jen co jsem místo zmerčil, tlapky se daly do pohybu. Tlapkal jsem rozvážně a opatrně, abych nepoškodil žádnou sochu. Moc dobře totiž vím, že na tyto sochy stačí jen se špatně podívat, a socha se promění v samostatné kamínky. A to já bych nerad. Tlapkal jsem proto obezřetněji než obezřetně kupředu, přímo za famfrňákem. Míjel jsem jednu sochu za druhou a než jsem se nadál, byl jsem v bunkru.

Byl jsem v bunkru, který měl čtyři stěny a několik oken. Stál jsem v bunkru, který drží pohromadě mne záhadná síla. Byl jsem v bunkru, ve kterém jsem se schoval a čekal, až ke mne dorazí člobrdice. Ležel jsem schoulený v bunkru a pozoroval okolí. Věděl jsem, že člobrdice se blíží. Cítil jsem její přítomnost, když v tom, najednou, jsem vyskočil z úkrytu ták rychle, až se člobrdice lekla.

To se ví, slyšel jsem něco o uličníkovi, ale kdo by odolal? Vím, mohl jsem se schovat za jednou z několika soch, mohl jsem se schovat za vysoký strom. Ale kdo by se schovával mimo bunkr, když je bunkr neobsazen? Kdo by nevyužil příležitosti a na člobrdici nebafnul?

Netrvalo mi dlouho a po boku člobrdice jsem prozkoumal celý vrchol Srní homole. Vrchol, na který se moc rád vracím. A kdo ví, třeba jednou bafne člobrdice na mne.

Vrchol Srní homole přivítá každého tuláka. Navíc je na super bájo místě. Můžete se odsud vydat nejen na rozhlednu Jarník, mini rozhlednu a spoustu dalších míst, které jsou jen, co by pro kostičku doběhl od tohoto vrcholku. Můžete se také zastavit u chaty v Živci, kde si můžete dát teplou baštu. Co mne se v Živci líbí ze všeho nejvíce, je turistický přístřešek. Je tu ohniště, dřevo k dispozici a tolik míst k posezení, že se tu nabaští spousta výletníků. A svišti se mohou prosvištět na dětském hřišti.

Moc ráda bych poděkovala místnímu hospodáři, Lesům města Písku, za možnost krásné procházky v nádherném prostředí. Za možnost projít se nádhernou přírodou a za spoustu přístřešků a laviček, kde si může každý turista odpočinout.

Poděkování

Rád bych poděkoval společnosti Lesy města Písek, která se podílela na vzniku tohoto článku. Více o společnosti a jejích aktivitách se dočtete na internetových stránkách https://lmpisek.cz/.